BIGBANĎATA OPĚT V NĚMECKU
REALIZOVÁNO ZA FINANČNÍ PODPORY KRÁLOVÉHRADECKÉHO KRAJE
Naše nejdražší Bigbanďata,
pro někoho již potřetí, na začátku školního roku jsme nasedli do autobusu a vydali se směr německé město Bösel. Nebyla to jen cesta za hudební soutěží, ale cesta za společnými zážitky. Musím přiznat, že to pro mě jako pedagoga v letošním roce byl skvěle strávený čas.
Sednete si v Týništi do velkého autobusu a ejhle, od prvního kilometru DJ Vojta pouští jednu "dechovkovou" hitovku za druhou. Po 10 km naprosto děsivé zjištění, že powerbanky vydrží až do 800 km vzdáleného města. Ano, i v tomhle jste naprosto ojedinělí, jelikož poslouchat typicky českou dechovku ve Vašem věku, to se jen tak nevidí a hlavně neslyší. A už jsme na ZUŠ Střezina, kde přistupují akordeonisté ze Safari orchestru v čele s Radkem Škeříkem, ale nebojte se, mají i svůj autobus, takže se letos mačkat nemusíme.
A tak v 22.30 hodin vyrážíme v počtu 2 autobusy, 31 členů Safari, 36 zástupců Bigbanďat a 4 řidiči směr Bösel. V Praze si nabíráme bubeníka Kryštofa (37 členů Bigbanďat), který není jen bubeník, ale i dovozce koncertních kalhot pro našeho saxofonistu Armaniho (přezdívka pro Alberta). Za Prahou nás z každého autobusu opustil jeden řidič, takže -2 řidiči již v Praze, tak pokud to takhle bude pokračovat dál, tak se řidiči stanou naši dirigenti Škeřík a Pírko. A to by byla jízda.
Pár povinných odpočinkových a čůracích zastávek za námi a už nám svítá - nejen na lepší časy v podobě narovnání celého těla, ale slunce ukazuje své paprsky a my se lehoulince blížíme do cílového města, ale nebudeme nalhávat, že od 5 ráno jsme se všichni modlili, aby ten čas v autobuse utíkal rychleji.
V 8:45 náš milý pan řidič zastavil před BIB Arenou, rychlé vyčůrání (stejně to půlka nestihla, jelikož 2 dámské záchody na asi 30 holek...), kdo si neopomněl dát kartáček a zubní pastu do tašky do busu, může okusit i tuto chuť, ale věřte, že víc jak půlka našich členů zapomněla, že se do kufru dostaneme až po 12 hodině. No nic, snad to naši posluchači nepoznají.
Honem honem, naskákejte do autobusu a za 20 minut už máme koncert, volá náš tlumočník pedagog Venda. A tak jsme se v mžiku přesunuli do mateřské školky vzdálené asi 10 minut. Paráda, v úložných prostorech autobusu chaos na entou, spacáky, kufry a do toho nástroje. Tak snad vše najdeme, na koncertní trička kašleme, hrajeme v tom v čem jste (takže spací oblečení z busu, typicky česká parádička – ponožky a pantofle), vezměte cokoli do ruky a makáme, neb za chvilku vyběhnou ze školky malí skřítci a budou naprosto natěšení, co uslyší (aspoň to si půlka z nás v hlavě myslela). Ještě, že tu je bílé 9ti místné auto a z toho vystoupil náš fanclub v podobě rodičů, ano i v tomto jste zase ojedinělá kapela, máte svůj fanclub bílých triček a ještě k tomu neváhají a ujedou za Vámi 800 km.
Stojíme na zahradě školky, stavíme aparaturu, no spíš se někteří ploužíme a ejhle...zjištění, nemám nástroj, no já taky ne, panika, děs v očích, to muselo zůstat v Týništi...kliid...
Hrajeme naše pecky a fláky a po 3 písničkách už je vidět, jak to skřítci s tou pozorností nějak nezvládají. No ani jsme se jim nedivili, ve třech letech v 9:30 ráno poslouchat na zahradě swing, to už je značná dávka odvahy od pořadatelů. Tak jsme náš 30 minutový blok dohráli, skřítků značně ubylo, nálada na palubě kapely neutrální. Balíme, naprosto unavení se snažíme "dotáhnout" celou aparaturu k autobusu… a pane učiteli, teď už si půjdeme lehnout? Nene, rychle dejte věci do autobusu a jedeme za cca 30 minut máte další hraní, tentokrát ve škole...nééééééé.
Někdy by se cestovní plášť Arabely hodil. Ale nebudeme si nalhávat, taková lehká posilovna nám neuškodila. A už zase s autobusem stojíme a vybalujeme, tentokrát na nádvoří školy, honem rychle stavíme, za chvilku mají přestávku větší umpalumpové. Tohle našim sousedům lehce závidíme, mají přestávky, kdy můžou jít ven, mají tam pingpongové stoly a hřiště, takže super školní přestávka. Stojíme připraveni a najednou vyběhlo nespočet umpalumpů rovnou k nám a než se nadějeme, posadili se hned vedle nás tak, že nás uzavřeli do kolečka, ještě, že při hraní stojíme, jinak by je naši trombonisti neustále šťouchali snižcem.
Wau 2 hodiny po příjezdu, a už máte za sebou 2 krátké koncerty, neustále vybalování a uklízení aparatury a stále s úsměvem na tvářích, toho si moc ceníme.
Venda nám rozdal VIP kartičky na krk, které jsou nejdůležitější z celého zájezdu, jestli je ztratíte jste bez jídla, a navíc zaplatíte za ztrátu 2 eura, všichni tomu rozumí? Ano, jistě pane učiteli, ztratit kartičku, to se NÁM nemůže stát (a přeci se někdo našel, že Pepo) aneb od této chvíle začala kapelová hra nejen najdi si svoji kartičku, ale i hlídej si svoji kartičku, neb škodič Vojta útočí.
Po obědě přišla značná únava, ale bohužel ubytují nás až za 3 hodiny, takže jsme si rozbalili své karimatky uprostřed školní haly a čekáme, sem tam si někdo odskočí do Lidlu pro něco na zub, ale stále čekáme, usínáme a pojídáme zbytky ze svačin od maminek.
Nastala hodina H našeho ubytování na 4* podlaze místní třídy, kapela se nám pěkně rozdělila na dvě půlky...a kde budeš ležet Ty? Já nechci mít Tvé nohy u své hlavy. Panebože Armani proč ležíš pod těma stolama? Pančelko, přeci aby na mě nepršelo. Hele..posuň si tu karimatku, proč se na mě tak lepíš...ježíš, to máš spíš lehátko na moře než karimatku, ne... dej si ty boty někam jinam, strašně to smrdí, Vám taky pane učiteli smrděj boty...Viki a jeho 1,5 lůžková matrace...cca po půl hodině šlapání a nafukování, vyčerpaného Vikiho střída Martin a stále nic...kluci nějak to nefunguje, co?…ehm sláva hurá, kluci nechali otevřený ventil, takže veškerý našlapaný vzduch okamžitě ucházel...hold i pro kvalitní spánek se trpí, Viki.
Po velmi náročném zabydlení nás čeká velká koncentrace, Bigbanďata byla jste vybrána jako kapela při zahájení celého festivalu, takže umýt, učesat, konečně si vyčistit ty zuby, vemte si kapelová trička a jdeme na to...
Slavnostní program byl v parku města, jednalo se o jubilejní 60. ročník, takže nás čekalo několik proslovů a historických festivalových shrnutí. Budeme hrát na začátku a mezi proslovy a pak na konci, prosím Vás hlavně nemluvte, vše je slyšet do mikrofonů, tak zněly zásadní pokyny pro kapelu.
Zahájení bylo dlouhé a i náročné vzhledem k dvanáctihodinové cestě autobusem, ale...opět jsem si uvědomila, jak na Vás musíme být pyšní, jak si každého z Vás musíme vážit, protože dohromady tvoříte úžasnou kapelu, která reprezentuje nejen ZUŠku ale celé město, jak se Němci vtipně snažili přečíst název Bigbanďata a Týniště nad Orlicí, v tu chvíli mi došlo, že jste tam za ty 3 roky zanechali nejen lidský, ale hlavně muzikantský dojem. Procházíte každý rok nějakou menší obměnou členů, ale z 99% vždy ten člen do kapely zapadne, někdo zkušenější se ho ujme a "zaučí" a najednou je platným členem. Každou skladbu se mi do očí hrnuly slzy, ano jsem trošku plačka, ale došlo mi, jak Vás mám neskutečně ráda, jak veškerou tu energii, kterou se Vám snažíme předat v mimoškolních aktivitách, jak nám již několik let vracíte zpět. Při Vašem hraním jsem najednou měla pocit, že chci přeskočit všechny ty formální hradby mezi pedagogem x žákem, že chci být jen Váš obyčejný kamarád (nebojte ten čas nastane). Strašně jste se na ten koncert vyhecovali, nabrali poslední sílu a ten hudební dojem byl neskutečný – energie, chuť, pohoda. Fanclub a Safari roztancovali návštěvníky zahájení a byla to jedna velká skvělá party. Moc Vám děkuji, že u takových momentů můžu být, a že nejen díky Vám mi ta naše pedagogická práce dává smysl.
Balíme po koncertě, a myslím, že naprosto všichni se těšíme na naše více či méně luxusní karimatky, kdo chcete vraťte se do parku, užívejte a nasávejte festivalovou atmosféru, ale pravidla znáte, večerku dodržujeme všichni (i tohle bez brblání prochází u všech věkových skupin kapely). Většina z nás zůstala již na ubytovně, v kapele se nám totiž rozmohl karetní nešvar jménem UNO, naprosto pohlceni touto hazardní hrou trávíme volný čas. Ze všech koutů školy slyšíme, UNO, modrý, červený, zelený, stojíš...až najednou...hele jaký díl si pustíme, ta blondýna, ta je viď...tak ten je úplně divnej...otočíme se a hlouček našich kluků se usadil a sleduje Love Island...v životě jsem neviděla hodnější členy kapely než při sledování této reality show...dáváme si dobrou noc s pokyny na ráno v 7:50 před budovou, v 8 snídaně, v 9.30 odvetný fotbalový zápas Bigbanďata x Safari...pančelko, na kolik si nařídíme budíka, hele stačí v 7:40...dobrou…
Ježiši někomu je špatně nebo se něco děje, myslím si, okamžitě otevírám oči...Maxi, jsi v pohodě, Maxi?? Maxi?...ehm...proč mi Max ve 3 ráno leze přes obličej, proč mi Max neodpovídá, panebože Maxi, proč mi ležíš v části mého spacího prostoru, snažím se o tichou komunikaci v pro mě nechápající noční situaci...Maxíku, Maxíku, snažím se velmi citlivě, Evička vedle mě se probudila a jen nevěřícně...Ty vogane Maxi? Proč mi ležíš v kufru?? Náš nejdražší Max měl asi noční sny a přesunul se nechápajíc o dvě místa mimo svoji karimatku, na Vendův dotaz, co dělá, jen něco zamumlal, pak už jsme trochu drsněji Maxe donutili se přesunout zpět...tak dobrou podruhé.
Je to sobota a v 7:10 naprosto nekompromisní záškodník Vojta svým basový hlasem a jedním neustále se opakujícím slovem BUDÍČEK probudil pokoj číslo 2 ze svých snů…všichni se nechápavě díváme na hodinky a začala salva nevybíravých slov z našeho slovníku, proč v 7:10, kdo to vymyslel? Na to je jen jedna odpověď...pan kapelník...a tím jsme si odstartovali malé nevraživé ráno v kapele, pan kapelník ví, jak nás má povzbudit do nového dne. Ale co, pokoj číslo 2 se náramně baví noční historkou o Maxíkovi...Max nechápavě kouká...Maxi, pamatuješ si to? No popravdě si pamatuji jen zoufalá slova paní učitelky, když se mě snažila dostat na moji karimatku...
Ploužíme na snídani jako malí zombíci, někteří si oblékli tričko s velmi příhodným nápisem BACHA KOUŠE (děkujeme BAND-A-SKA za vymyšlení vtipného názvu jejich CD), členové pokoje číslo 1 (zde bydlí i náš pan kapelník) jsou lehce odděleny od pokoje číslo 2.
Po snídani se náš fotbalista Maxík chopil velení, tak honem rozcvičit, rozběhat, protáhnout, pojďte vymyslet soupisku hráčů..ano je to tak, 16 členů naší kapely se dnes utkají v tradičním zápase Safari x Bigbanďata, kde naše kapela si 2x odnesla již vítězství. Zbytek kapely hledá různá cinkátka, břinkátka a jiné předměty vydávající zvuky, učíme se povzbuzující pokřiky, na hřišti se k nám přidávají i rodiče, takže to vypadá, že se dnes odehrává mistrovství světa v kopané...a kdo dnes píská? Ptáme se? Minule totiž pískal náš pan kapelník a to nebylo dobré ani pro jednu stranu, takže byl nedobrovolně vyměněn...a najednou vybíhá v dresu rozhodčího náš taťka Tomáš Vašata, hustý má i píšťalku..hned tomu dodal ještě větší vážnost...škoda, že jsme nepozvali na přenos místní televizi...áá pozor televize ne, ale zástupce oranžových (barva triček pořadatelů), tak se pořádně snažte budete na facebooku…
Jejich revírem je zelené hřiště, jejich zápasové tempo je vražedné, jejich protivníci jsou ve většině případů hráči na akordeon, kytary, bicí nástroje a muž s růžovými tretrami Ivan. Fotbalisté z Bigbanďat neustále běhají sem a tam, jejich úkolem je porazit Safari.
No...nebudeme to již více rozebírat, na penalty náš tým prohrál, ale to nevadí i tak se můžete fotbalisté vrátit do zbytku kapely a budeme Vás mít pořádně stejně rádi. Jsme s Vámi v časech dobrých i zlých…
Tak konec srandiček, oběd a balíme, čeká nás koncert na náměstí v nedalekém městě. Přivítalo nás malebné městečko Cloppenburg, kde si na menším náměstíčku obě kapely udělaly pouliční koncert. Safari celou party odstartovali, nebudeme nalhávat, že většině z nás zaplesalo srdíčko, že v tu chvíli tam nesedíme my, bylo asi 35 stupňů na sluníčku. Skladby od Safari nás pěkně roztancovaly, je to milá tradice, že se členové obou kapel navzájem podporují při koncertech. Místní sedí v předzahrádkách cukráren a restaurací, někdo prochází, někdo se zastaví a poslouchá, někdo tleská do rytmu, někdo i mimo něj, ale je to pohodové odpoledne. Dohráno, balíme a v tom náš fanclub přichází s novinkou, Bigbanďata jsou v dnešních místních novinách...a tím se rozbíhá další kapelová hra…kdo sežene sobotní noviny...s Evičkou pobíháme po promenádě města..vbíháme do každého obchodu a společně s google překladačem se snažíme vyzjistit od prodavačů, kde si můžeme noviny koupit...bohužel...odjíždíme bez úlovku.
Další zastávka Lidl, nakupte si věci na nedělní cestu zpět, v Německu mají všechny obchody v neděli zavřeno. A tak 70 osob naběhlo do Lidlu a naprosto nekontrolovatelně procházíme regály a snažíme se urvat si to nejlepší pro sebe...trošku mi to připomíná další reality show...SURVIVOR...a ejhle u pokladny spatříme oddělení tiskovin...joo noviny mají a tak jsme vykoupili všechny dostupné výtisky...noviny mají 44 stránek a článek o nás asi 6 řádků, ale je tam fotka ze zahájení...až při placení nám došlo, jak drahý poklad si vezeme, jeden víkendový výtisk stojí 2,40 eura.
Dnešní večer máme volnější, v parku se odehrává koncert Národů, což značí, že vždy byla vybrána jedna kapela za jeden národ, která vystoupí na koncertě, za ČR byla vybrána ODDECHOVKA, tak ji určitě půjdeme podpořit. Pro mě a Evču byl úkol jasný, ulovit (samozřejmě zakoupit) maskota celého festivalu medvěda Euba, paráda, to se nám podařilo a už začíná serie fotek s EUBEM, nejdříve na různých místech města, Eubo při zapadání slunce, Eubo v keři, Eubo u vody...jsme trošku praštění, ale vlastně jsme s tím kus kapely strhli a už je Eubo na roztrhání, každý si ho chce půjčit, každý se s ním chce vyfotit...paráda o zábavu na večer máme opět postaráno...nastal čas Oddechovky, jsme nastoupeni ve stanu, připraveni na taneční kreace...hmm 10 minut, 20 minut a nic..čekání vzdáváme...vysvobodil nás, z dálky viděn, velký maskot Eubo, část kapely k němu nezadržitelně běží, až si myslím, že se nás musel medvěd bát, prosím Eubo chceme fotku...jo máme ji, paráda...další úkol splněn...koncert má zpoždění, morálka kapely na společné chvíle se rozpadá, máte volno, o půlnoci (přesně) na karimatkách..kapela se nám rozpadla na malé hloučky, někdo se druží s dámským osazenstvem Safari, někdo opět upadl do hazardního hraní UNA, někdo zůstal v parku, někdo únavou okamžitě usnul a někdo (já) propadám zoufalství, že musím vyčkat AŽ do večerky, abych ty naše členy spočítala...no ale ještě, že parťačka Evička (po tom, co jsem ji probudila) a Venda mě v tom nenechají samotnou...a je to tady...messenger...pančelko a můžeme přijít déle, víte, asi to nestihneme dojít...aneb zkouška našich nejstarších, co povolíme...přísný režim naší kapely musí být dodržen za všech okolností...pozdní příchody se trestají velkou dřinou a otrockou prací pro paní učitelku v následujícím dni...Vojta může vyprávět...všichni jsou přítomni...paráda dobrou noc...sakra, proč je najednou tak málo místa...otočím se..jasný Love Island nám pokračuje...a hlouček sledujících se rozrůstá...takticky jsem ještě stihla do messengeru napsat v kolik je ráno budíček, aby i pan kapelník věděl…
Dvě minuty před budíčkem jsem se v pokoji č. 2 vzbudila, velmi něžně (oproti dni před tím) jsem osazenstvo vzbudila neb jsem tušila, že pokoj č.1 něco vymýšlí...ano, už je to tady...zvuk plechových nástrojů se rozezvučel po celé chodbě..uff..my byli vzhůru dříve…
Snídaně a pak honem, zabalit si všechny věci a připravit se na soutěžní dopoledne. Byl to neskutečný fofr, protože jsme museli vyklidit třídy a zároveň se připravit na soutěžní výkon, no připravit...vyměnili jsme propocená, smradlavá a zmačkaná trička...za pouze zmačkaná a voňavá...naladit se, nahodit úsměv a jedém...soutěžní klání za námi, ale my víme, že o to v tomto výjezdu vlastně vůbec nešlo...zahráli jste skvěle...porotci mrzutí jako každý rok, takže převlíknout, oběd a příprava na pochod městem...stanoviště číslo 12 patří nám, stavíme se do pochodové formace, všechny posty určeny – zásobovači občerstvení neboli batůžkáři, muzikanti a ve předu ženské pochodové kvarteto s jejich mazlíčky a nacvičenou choreografií, která teprve udávala ten správný směr.
Vše se zvládlo, teplo k nám nebylo kruté jako loňský rok, 2 km pochod za námi, teď se rychle zchladit do sprch, odpočinout, doběhnout si na vyhlášení, navečeřet se, a hupky dupky do autobusu a odjezd zpět do ČR. Vyhlášení dopadlo skvěle, vezeme si 3. místo a spokojenost ve tváři. Je pravda, že jsem teď konec zájezdu velmi urychlila, ale vlastně mi při psaní dopisu došlo, že pro nás hodně znamenaly ty společné chvíle i bez muziky, že jsme se neskutečně nasmáli.
Bigbanďata, chtěla jsem dopis napsat Vám, abyste věděli, co pro nás ty chvíle s Vámi znamenají.
Děkujeme Radkovi Škeříkovi a akordeonovému orchestru Safari za třetí společný výjezd, děkujeme fanclubu bílých triček, že s námi byli a kdykoli bylo potřeba, tak nám pomohli a byli tu pro nás, děkujeme řidičům, jenž cestu zvládli bravurně. Děkujeme za podporu z Týniště, které se nám hojně dostávalo přes sociální sítě a sms zprávy. Děkujeme Královéhradeckému kraji za finanční podporu. Musím poděkovat svým kolegům Honzovi, Vendovi a Evičce za skvělý začátek školního roku a v neposlední řadě velké DÍKY FÍKY, Vám Bigbanďata, za zahraniční zájezd bez jakékoli závady a jakéhokoli zádrhelu.
Pančelka Tereza